- 1861
- 1891
- 1892
- 1898
- 1910
- 1917
1861
Otakar Bystřina
23.5.1861 - 1931
K literárně činným žákům prvního ředitele Slovanského gymnázia v Olomouci Jana Evangelisty Kosiny náleží Ferdinand Dostál, známý pod literárním pseudonymem Otakar Bystřina.
Třebaže se Bystřina narodil jako pátý syn hostinského 23. května 186l v hanácké vsi Věrovanech u Tovačova, postrádal flegmatickou povahu svých soukmenovců - ze septimy Slovanského gymnázia byl Bystřina vyloučen, neboť se dostal do rozepře s olomouckým strážníkem, a maturitu složil na gymnáziu v Chrudimi. Nesnášel se rovněž se svým otčímem (otec zemřel, když Bystřina dokončil primu olomouckého gymnázia, matka se znovu provdala), protože jej nutil ke studiu teologie.
Peníze ke studiu práv v Praze získával Bystřina jako písař, korektor v tiskárně a železniční zaměstnanec v České Třebové.
Byl rovněž sekretářem spisovatele Josefa Václava Friče, žil i z honorářů za svou literární tvorbu, kterou otiskovaly přední časopisy té doby -Květy , Švanda dudák, Zlatá Praha a jiné.
Prázdniny Bystřina trávil v Suchově na Slovácku u zdejšího učitele a spisovatele Matúše Beni {1861-1844). Po složení doktorátu práv roku 1890 a praxi u pražského Zemského soudu působil Bystřina jako právník a advokát v moravských městech (v Prostějově, Vyškově, Novém Jičíně a Brně). Roku 1920 si Bystřina koupil spolu s básníkem Petrem Bezručem, svým věrným přítelem, fojtství ve Starých Hamrech, kde spolu trávili letní měsíce.
Bezruč nazýval Bystřinu " veselým starečkem" - byl totiž skvělým vypravěčem, tanečníkem i ctitelem moravského vína.Roku 1927 si Bystřina znovu otevřel advokátní kancelář v Novém Jičíně a diktoval své paměti spisovateli Františku Kožíkovi. Zemřel během dovolené 18. července 1931 na Ostravici u Frýdlantu nad Ostravicí.
Třebaže Bystřina dobře důvěrně poznal moravský sever, Hanou i Valašsko, byl především spisovatelem hanáckým. Jeho první kniha Na vsi z roku 1889 usilovala o realistický obraz poměrů na hanáckém venkově, ale ve své další prozaické tvorbě dal Bystřina přednost humornému tónu, zdůrazněnému hanáckým dialektem, jímž hovoří Bystřinovy Hanácké figurky , hrdinka Bystřinovy divadelní hry Hanačka v Praze i postavy jeho sbírky povídek Pápení ( vydání z roku 1926 neslo titul Přes tři řeky).
Za vrchol Bystřinova díla lze považovat Hanáckou legendu, vydanou prvně roku 1904 s ilustracemi Adolfa Kašpara. Bystřina se tu vrátil postavou stařečka Izidora Šelepy (jméno rodu Bystřinovy matky) do rodných Věrovan. Bodrého hanáckého osmdesátníka Šelepu odnesou o Štědrém večeru roku 1790 andělé do nebe, aby mohl přezkoumat, zda je pravda, co o nebi káže tovačovský pan farář - že nebe je z perníku, knedlíků, másla a tvarohu. Šelepovým průvodcem po nebi je jeho patron svatý Izidor Šelepa uvidí všechny české svaté, navštíví nebe hanácké, valašské a slovácké, kde se sice tančí a zpívá v krojích na zelené louce, ale dobré jídlo líčené tovačovským velebníčkem se tu nevyskytuje. Pozná Pannu Marii, která je k jeho údivu jen jedna, třebaže na Moravě je jich plno - hostýnská, dubská či svatokopecká - i samého Pánaboha. Na zem se Šelepa vrátí po sto letech, překvapí vesničany z Věrovan svým starodávným krojem, způsobí mnoho patálií "obecnímu véboru" a nakonec umře. Jeho mrtvé tělo však zmizí a lidé si vyprávějí, že andělé odnesli stařečka přímo na nebe. Zemitým humorem oplývají i svazky povídek Bystřinův srních a Jak se naši škádlívají.
K cyklu fejetonů Súchovská republika inspiroval Otakara Bystřinu příběh jeho přítele, slováckého malíře Joži Uprky. Toho přivedl Bystřina roku 1888 na Hanou; 01 Uprka byl tehdy ještě neznámý a těžko sháněl kupce svých obrazů i zakázky.Ve Věrovanech si jistá zbožná stařenka objednala od Uprky čtrnáct obrazů pro křížovou cestu a slíbila, že malíři dá za každý obraz deset zlatých. Uprka soudil, že na celou práci bude stačit deset dní, nepočítal však s tím, že Hanáci necení práci rychle vykonanou, a tak strávil ve Věrovanech dva měsíce.
Spisy Bystřiny vyšly v šesti svazcích v letech 1916 až 1926, jeho korespondenci s Bezručem vydal roku 1967 Alois Sivek. Novodobý výbor uspořádal pod titulem Úsměvná Morava (l979) olomoucký literární vědec Jiří Skalička.
JIŘÍ FIALA (Autor působí na FF UP v Olomouci)
1891
Judr. Josef Drábek
12.3.1891 - 21.12.1944
Ve středu 16. února 1944 byl pro ilegální činnost gestapem zatčen v Nenakonicích č.p. 45 Judr. Josef Drábek, okresní hejtman, který působil v Hustopečích u Brna a v Litovli. Pro vlastenecké jednání byl dán do výslužby. Byl vězněn v Olomouci a v Brně (Kounicovy koleje) a ve Vratislavi 21. prosince 1944 popraven stětím. Tolik ze zápisů Kroniky školy Nenakonické a Kroniky obce Nenakonice.
Ve Věrovanech - Nenakonicích na rodinném domku č.p. 470 je umístěna pamětní deska na počest Judr. Josefa Drábka.
1892
Ladislav Košťálek
1892 - 20.12.1942
Ladislav Košťálek působil v letech 1927 – 1941 jako starosta obce Nenakonice. Dne 20. listopadu 1927 se měly konat volby, ale na základě dohody stran byl starostou jmenován právě Ladislav Košťálek.
Za jeho působení byl založen v Nenakonicích dne 28. 9. 1930 hasičský sbor, byl to také Ladislav Košťálek, kdo uschoval před ničením Němci reliéf T.G.Masaryka z pomníku v Nenakonicích. Byl uschován ve škole v Nenakonicích, později u soukromé osoby.
V roce 1941 byl na místo starosty dosazen německými úřady nový starosta. Podle zápisu kronikáře „v té době žila obec v nevylíčitelném strachu“, a zvláštní zásluhy o to měl právě nově jmenovaný starosta. Ten přisluhoval nacismu, vládl neomezeně a krutě. Ladislava Košťálka udal gestapu za to, že podrývá jeho autoritu v obci. Ladislav Košťálek byl 12. 6. 1942 zatčen a v koncentračním táboře v Osvětimi téhož roku, konkrétně 20. prosince 1942, umučen ve věku 50-ti let. Nově jmenovaný starosta připravoval zatčení dalších osob v obci pro poslech cizího rozhlasu, „benešovství“ a neloajalitu k říši. Obec žila v ustavičném napětí a strachu. Vysvobozením od tohoto „upíra“ byla hospodářská kontrola okresního úřadu, která zjistila u starosty neodůvodněné zásoby obilí, mouky apod., takže tento byl zatčen a postaven před zvláštní soud a odsouzen na 2 léta do káznice. Tak se osvědčilo staré české přísloví: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“
Tolik ze zápisů Kroniky obce Nenakonice.
Ve Věrovanech – Nenakonicích na rodinném domku č.p. 431 je umístěna pamětní deska na počest Ladislava Košťálka.
1910
Ppor. František Kapoun
25.10.1910 - 29.6.1943
František Kapoun se narodil 25.10.1910 v Tučapech, dnes součást Dubu nad Moravou. Absolvoval Obchodní akademii v Olomouci. Od března 1934 byl podporučíkem v záloze, pracoval ve mlýně ve Věrovanech.
František Kapoun byl spolu s manželkou Ludmilou členem protifašistického odboje. Spolu s ostatními příslušníky Obrany národa věřili, že válka brzy vypukne a když 1. září 1939 skutečně začala, byli odbojáři přesvědčeni, že vstupem velmocí do válečného konfliktu bude Hitler brzy poražen. Proto Obrana národa, kterou tvořili především příslušníci čs. armády z povolání, ale i v záloze, organizovala svou ilegální síť na široké bázi v tradičním územním i hodnostním systému. To ale na druhé straně oslabovalo její konspirativní schopnost. Docházelo ke stále častějšímu zatýkání příslušníků odboje a nakonec téměř k likvidaci celé organizace.
Ppor. František Kapoun patřil pod Zemské velitelství Morava – východ se sídlem v Olomouci. Velitelem mu byl pplk. Svatopluk Weinstein, bývalý legionář, známý svou mimořádnou aktivitou v tzv. pořadatelských sborech, které byly zpočátku legální, ale po zákazu z května 1939 pracovaly v ilegalitě. Weinstein spolu s ostatními vypracoval plán na vypuzení Němců a znovuobsazení Sudet. Součástí plánu bylo vybudování úkrytů zbraní, které pocházely z vyklizených československých pozic v pohraničí.
A právě jeden ze sedmi úkrytů se nacházel v Nenakonicích v domku manželů Kapounových. Zbraně zde byly ukryty 10. května 1939. Někteří z členů odboje ale nevydrželi mučení a výslechy a pravděpodobně již koncem června 1940 gestapo vědělo o skladu v Nenakonicích.
Odpověď paní Kapounové „…zastřelte mě, ale já nic nevím!“ ji pomohla octnout se mimo hlavní proud vyšetřování. Ale František Kapoun byl gestapem zatčen a odvezen do Olomouce. Zde byl podroben nemilosrdným výslechům a trýznění. Zprávy, které se dostaly k rodině, byly děsivé a činily příbuzným ze života peklo. František Kapoun byl vězněn od 17.8.1940 na různých místech, včetně nechvalně známého Mírova u Mohelnice. Rozsudek trestu smrti nad Františkem Kapounem byl vynesen 23. ledna 1943 ve Vratislavi.
Opravdový hrdina se pozná v nejkritičtější chvíli. Proto náš obdiv i po letech patří Františku Kapounovi dvojnásob, jestliže měl sílu krátce před smrtí napsat tato slova: „…v roce 1938 jsem již myslel, že se nevrátím za mobilizace, neb vlast mne povolala a já nedovedu se schovat. I v tomto případě se ctí až do konce setrvám. Ve cti započato, se ctí moje krev poteče…“ V posledním dopise před popravou, 29. června 1943 končí větou: „…odcházím, ale národ žije a bude žít dál.“
Fratišek Kapoun byl popraven 29.6.1943 v Breslau III. v 18 hodin 34 minut, jak je doloženo i na úmrtním listě.
Ppor. František Kapoun byl vyznamenán prezidentem republiky Čs. válečným křížem 1939 in memoriam. Jeho manželka, Ludmila Kapounová, rozená Zamazalová, provdaná Kubáčová byla v roce 1945 vyznamenána prezidentem republiky Čs. vojenskou medailí za zásluhy I. stupně a v roce 1968 obdržela pamětní plaketu a čestný odznak ČSPB.
Čerpáno z materiálu Region Věrovany, PhDr. Gustav Vožda
Ve Věrovanech – Nenakonicích na rodinném domku č.p. 454 je umístěna pamětní deska na počest Ppor. Františka Kapouna
1917
Plk. i.m. Jaroslav Himr, DFC
17. června 1917 – 24. září 1943
Jaroslav Himr se narodil 17. června 1917 ve Věrovanech. Vystudoval Obchodní akademii v Prostějově a v letech 1936-1937 studoval na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Leteckou praxi vykonával u 5. leteckého pluku v Brně a od září 1938 sloužil u 49. stíhací letky leteckého pluku 3 Generála – letce M.R. Štefánika na Slovensku.
Jaroslav Himr se nesmířil s okupací Československa a v únoru 1940 uprchnul do Francie, kam dorazil 27. března 1940. Zde byl zařazen do letecké skupiny čs. armády v táboře v Agde, ale k vlastnímu leteckému výcviku se již téměř nedostal. Francouzská žádost o příměří ho společně s početnou skupinou čs. letců zastihla na letišti Bordeaux-Mérignac. Většina československých letců se z Francie na britské ostrovy dostala lodí, Jaroslav Himr se jako jeden z mála dostal do letadla. Se skupinou 38 letců v čele s kpt.let. Ferdinandem Seckým byl 17. června 1940 evakuován do Anglie.
V Anglii se zařadil do řad RAF VR v hodnosti Pilot Officer. Jako kvalifikovaný stíhací pilot se stal 12. července 1940 jedním ze zakládajících členů 310. československé stíhací peruti RAF, která se formovala v Duxfordu. Ta však měla brzy takový přebytek pilotů, který přesahoval její výcvikové možnosti. Proto byl Jaroslav Himr společně s dalšími piloty 17. srpna 1940 převelen na přeškolení a bojový výcvik k 6. OTU do Sutton Bridge. Po třech týdnech cvičného létání na strojích Hurrican Mk.I byl nasazen do bojů o Velkou Británii v řadách britských jednotek.
Největší věhlas si vysloužil v řadách 601. stíhací peruti, u které sloužila silná skupina československých stíhačů. Vzhledem k dosavadním bojovým zkušenostem, bojovému zápalu a perfektní znalosti angličtiny se stal velitelem její A-letky. V jejím čele absolvolal řadu útočných operací nad okupovanou Evropou. S/Ldr Jaroslav Himr se stal v červnu 1942 velitelem 313. peruti. V pětadvaceti letech se tak stal nejmlaším československým velitelem perutě v RAF.
… tento důstojník je excelentní typ… má vlastnost strhnout své podřízené k maximálnímu úsilí. Jeho sebekázeň, osobnost, smysl pro spravedlnost mají velmi dobrý vliv na jeho podřízené. Jako dobrý sportovec sport vždy prosazuje, protože jej považuje za prospěšný. Mluví výborně anglicky, dobře francouzsky a neměcky… tento důstojník je striktně disciplinovaný, agresivní stíhač, vždy dychtivý po utkání s nepřítelem…. Jeho osobní příklad, a to jak ve vzduchu, tak i na zemi, je mimořádně velkou inspirací pro nadšení, tvrdou práci a výkonnost perutě… takové byly názory britských velitelů na osobnost Jaroslava Himra.
….. byl naposledy viděn 100 yardů za jedním Me 110, který šel k zemi a kouřilo se z něj. Tento byl uznán jako sestřelený… toto jsou slova z pravidelné úřední svodky Inspektorátu československého letectva, referující o výsledcích operace Ramrod 87, provedené dne 24. září 1943. Kromě dvou dalších pilotů se z ní nevrátil ani teprve šestadvacetiletý velitel 313. československé stíhací perutě, S/Ldr Jaroslav Himr, DFC.
Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Jméno Jaroslava Himra je uvedeno na 118. panelu kamenné knihy v Runnymede. Československé letectvo v něm ztratilo schopného a oblíbeného důstojníka. Jaroslav Himr byl představitelem nejmladší generace leteckých důstojníků z povolání. Z domova vlastenecky vychovaný a sportovně založený, solidně vzdělaný a v armádě akademicky vyškolený, ve službě respektovaný nadřízenými, kamarádský k podřízeným, osobně zdravě ctižádostivý, v boji nesmlouvavý a mladistvě agresivní. Především však patřil k mužům, pro něž kapitulace bez boje nepřicházela v úvahu.
Za svou odvahu a statečnost získal velice ceněný Záslužný letecký kříž (DFC), třikrát byl vyznamenán Čs. válečným křížem, dvakrát Čs. medailí Za chrabrost, dále obdržel Čs. medaili Za zásluhy I. st., Pamětní medaili čs. zahraniční armády (se štítky F a VB), od Britů ještě obdržel The 1939-1945 Star with Battle of Britain Clasp, Air Crew Europe Star a Defence Medal. Po válce, v roce 1946, byl Jaroslav Himr povýšen na štábního kapitána a v červnu 1991 na plukovníka in memoriam.
Ve Věrovanech, na rodinném domku č.p. 197 je umístěna pamětní deska na počest Plk. i.m. Jaroslava Himra, DFC